UKÁZKA Z KURZU

Rádi byste si udělali lepší představu o našem kurzu před tím, než se zapíšete? Pak jsme právě pro Vás vybrali něco málo, s čím se v e-Litce setkáte..

Dětská literatura

Pavel Čech

 

Pavel Čech se narodil roku 1968 v Brně. Věnoval se povoláním naprosto vzdáleným uměleckému založení- zámečník a hasič. Potom se to tak nějak stalo, jak sám říká, a od roku 2004 se věnuje malování obrazů a také začal vydávat autorské knihy.

Dobrodružství pavouka Čendy

Tato obrazově bohatá knížka pro děti popisuje život jednoho pavoučka a jedné kukačky ze starých hodin v polorozpadlém domě. Mají spolu kamarádský vztah, pavouček bydlí u kukačky v hodinách a každý den ji opravuje. Hrozí jim ale nebezpečí- starý dům navštíví lupič a kukaččiny hodiny rozbije! Čenda bohužel nemá takovou sílu, aby je spravil. Tím se jejich dny pokazí a stávají se smutnými. Co se ale stane, když se má dům ve kterém žijí zbourat?

Co si dítě ze čtení knihy odnese:
Zážitek z prohlížení krásných obrazů
Staré věci zasluhují také úctu
Kamarádství se neomezuje jen na vztahy mezi lidmi
Krást je špatné
Text a písmenka jsou zábavná
Dítě se může učit číst- písmena jsou velká, vlní se a reagují na obsah textu
Knihu mohou číst dětem rodiče už odmalička a je vhodná pro děti v první třídě, které se učí číst a jejím velkým přínosem je rozvoj fantazie.

 

Fantasy a sci-fi literatura

Miroslav Žamboch

 

Psaní fantasy a scifi příběhů se věnuje od sedmnácti let. První povídku Zpověď válečníka se mu podařilo publikovat v roce 1993. Povídka ihned sklidila velký úspěch a získala mu první věrné čtenáře. Dnes je Miroslav Žamboch jedním z nejvýraznějších autorů současné české fantasy a scifi literatury.

Postava:
Koniáš je cestovatel, vyzvědač, vůdce karavan, žoldák a hledač magických artefaktů. Bývá také označován za nájemného vraha, ale takovou zakázku přijal jen jednou a ještě ji nesplnil, protože nedokázal člověka střelit kuší do zad, místo toho ho vyzval na souboj, který prohrál. Požitkář, inteligentní, dost zvědavý, umí být dobrým přítelem, ale pro nepřátele je skutečně nebezpečný. Skvělý šermíř, umí si užívat života, a dokáže přežít snad opravdu každou situaci. V knize Koniáš - konec vlka samotáře byl donucen se oženit, ale svou o mnoho mnoho let mladší manželku skutečně miluje.

Knižní série:
Koniáš je u čtenářů nejpopulárnější postavou. Není divu, že mu autor věnoval hned pěti dílnou sérii.

Kdo se bude chtít pustit do dobrodružství po boku inteligentního šlechtice, může sáhnout po těchto knihách:

Koniáš: Ostří oceli – cyklus povídek
Koniáš: Na ostřích čepelí - román
Koniáš: Vlk samotář - román
Koniáš: Muž na stezce – cyklus povídek
Koniáš: Konec vlka samotáře - novela

Anotace:
Pokud byste chtěli představit čtenáři hrdinu Koniáše jednou knihou, doporučila bych cyklus povídek Koniáš: Muž na stezce. Následující anotace je velmi výstižná:

Žádná stezka není neschůdná, žádná ulička příliš temná a žádné tajemství není zakopáno dostatečně hluboko, aby nestálo za to po něm pátrat. Mladý šlechtic na útěku se pod tlakem okolností mění z pronásledovaného štvance v silného muže spoléhajícího jen na sebe samotného – na svůj úsudek, oko, postřeh a zbraně. Projde kolem vás, aniž si ho všimnete, postavte se mu do cesty a bude to poslední chyba vašeho života. S přibývajícími zkušenostmi a zahojenými jizvami je stále osamělejší a obezřetnější; čím věrnějším společníkem je mu smrt, tím víc miluje a obdivuje život. Následujte ho do uliček špinavých měst, mezi chátru a spodinu lidské společnosti, projděte se po kroky tlumících kobercích luxusních rezidencí mocných jeho světa, vyšplhejte se do dech beroucích výšek velehor, zalykejte se vedrem v deštných pralesích nekonečných džunglí a bojujte o poslední doušek vody ve vyprahlých pouštích. Cesta je cíl.

 

Dívčí a ženská literatura

Iva Tajovská

Inspiraci pro svou literární tvorbu čerpá ze své práce v humanitární organizaci. Její romány jsou dojemné, laskavé a současně syrové příběhy lidí, za jejichž nenápadným a navenek nezajímavým životem se skrývají opravdová dramata.

Pavučiny touhy

Jana je přitažlivá žena, která touží po dítěti a nekomplikované lásce. Klára se vyrovnává se vztahem k bývalému manželovi i dětem a pokouší se vybudovat nový, lepší vztah. Anna, která za podivných okolností odešla se svým tajemstvím z řádového společenství, obtížně hledá své místo ve světě za zdmi kláštera. Zjišťuje, že jí ke spokojenosti přestává stačit pouze uznání za práci, kterou doposud vnímala jako své poslání. Kniha je konfrontaci reality s tužbami a potřebami těchto žen, jejichž příběhy se prolínají na jednom pracovišti. Ale jsou také o hledání vztahu k tomu, co je přesahuje, o odpuštění, přáních, snech, zklamáních, i radostech dalších žen a mužů, kteří do příběhu vstupují.

Ukázka:
„Janičko, říkám to jenom vám. Doufám, že to nebudete nikde vykládat! Víte, on mi každý závidí. Ale nikdo neví, jak je to strašně náročný žít vedle takovýho muže. Musíme čelit miliónům ctitelek a fanoušků z celýho světa. To kdyby se v televizi objevil třeba s trošku pomačkaným límečkem, nebo nedej bože s utrženým knoflíčkem, brrr, nechci raději ani pomyslet. Takovou ostudu si nemůžu dovolit!“ Jiřina se otřásla při vyslovení svých nutkavých obav. Na chvíli zmlklaa zasnila se.

„Ale všechny ty starosti a práce mi stojí za to. Máme krásný vztah. Karel mě totiž strašně miluje.“ Jana má Jiřinu nejraděj ze všech svých pacientů. Jako jedna z mála ještě není ani moc stará, ani těžce nemocná nebo bezmocná. Její zvučný hlas ji konečně donutil odtrhnout se od vlastních myšlenek a soustředit se na přítomnost. Poslouchá Jiřinino staronové vyprávění a přikyvuje. Chce se jí vyslovit nahlas, že zamilovanost v jakékoliv formě je zlovolná potměšilost přírody. Líbivý donucovací prostředek sloužící k pokračování života.

Stříhá čtverec náplasti a lepí ho na bércový vřed rudě vystupující z modravého, lesknoucího se pozadí. Uvažuje, jaký je mezi nimi rozdíl. Snad jen v tom, že se její Marek vrací domů. Vypere mu skutečné košile, navaří existující jídlo, pomilují se, popovídají si. On opraví kapající kohoutky a rozviklané kliky na starých dveřích. Ale pak se ozve mobil, rozzáří se a jde se bavit. Bez ní.

Jiřina začíná pokukovat po hodinách. „Za chvíli už přijede, naložila jsem svíčkovou, mohl by se jí ujíst. Pochopitelně musím dělat domácí knedlík. Dělám ho na páře. Však mi občas hubuje, že kvůli mně přibere, ale nenavařte mu, když mu tak chutná. No, k večeři už chystám jenom zeleninový saláty. Ale nemyslete si, že nedají práci. Chápejte, Janičko, on si musí držet fi guru. Kdekdo mu závidí, ale nikdo neví, jak je těžký být slavnou tou… celebritou a pořád dobře vypadat.“ Jana kontroluje čas. Musí si pospíšit. Zase ztratí spoustu času hledáním bydliště nového pacienta. Na vesnicích se lidé neobtěžují označovat své domy jmenovkami na zvoncích branek. Opět ji čeká mnohonásobný štěkot psů, typický zvuk, který si ji bude předávat od domu k domu, než najde ten správný.

„Jste nějak moc smutná a uspěchaná, taková zamyšlená,“ volá ji Jiřina zpět do reality.

„Ale ne, vůbec ne,“ Jana profesionálně lže, „jen toho mám dneska moc. A auto mě začíná zlobit, nemůžu se na něj spolehnout, jsou to nervy, abych všude přijela včas. A také nám přibyl další pacient.“

„Ale příště posedíme, že jo? Chci vám pustit jeho nejkrásnější písničku.“

„Už se těším. Snad to vyjde, takže zase pozítří,“ loučí se zamyšleně. Jaké to je milovat muže z fotografií? Jeho hlas. Představy o něm. Možná bezpečnější a méně vyčerpávající než milovat nezralého muže. Usmívat se a čekat.

„Hodíte mi ve městě tenhle dopis do kastlíku? Je to důležitý.“

„Prosím? Jo, ano, jistě. A přeji vám hezký den, paní Jiřino.“ „Až příště nebudete spěchat, pustím vám tu písničku, co zpívá jenom pro mě.“

Jaké to je milovat potištěné papíry, směšně malou postavu poskládanou z tisíců barevných bodů na obrazovce, hlas zali- sovaný do roztřesené křivky stočené do spirály na gramofonové desce? Směšné? Hloupé? Opravdu je hloupé milovat papírového muže a jeho hlas nikdy nepatřící přítomnosti? Je to milosrdnější. Plakáty, písně, bdělé sny a protříděné představy nezraňují.

 

Poezie

Jan Těsnohlídek ml.

Pochází z Krucemburku, za první sbírku Násilí bez předsudků získal Cenu Jiřího Ortena, rád provokuje, upozorňuje na problémy dnešní společnosti a vyjadřuje se k věcem, které se jiní snaží nevidět.

hlavně žádnou paniku říkali ve zprávách
hlavně žádnou paniku!
nějak to půjde!
dokud ještě důchodci dostávaj důchody
nemůže
bejt tak zle!
každej si před poštou na jednoho počká!
na dva
až bude hůř - -

rakovina
všechny ty krásný
nový domy
ambiciózní
moderní architektura
to nejsou než strupy na kůži nemocnýho těla

tohle
se nevyléčí
s timhle
už nejde nic dělat –

dřív snad
za každejma dveřma bylo místo
kam jít
kam utýct
nebo se alespoň shovat ale

něco se změnilo
něco
hnije a smrdí

unavený lidi
rozšlapávaj hovna po chodníkách tohohle města

tohle město
držej pohromadě dluhy
tohle město
držej pohromadě antidepresiva

kravaty jak oprátky
auta jak rakve
tramvaje jako plynový komory
prosklený kancelářský budovy jak
odkrytý masový hroby – –

lidi na ulici otvíraj a zavíraj pusy
jako by mluvili ale
neříkaj nic

přejedený a prázdný
prázdný a přejedený

se míjej